Publikační činnost

Placení licenčních poplatků kolektivním správcům je bohužel opředeno řadou mýtů, polopravd a dezinformací šířených ze všech stran napříč celým internetem. Hlavním cílem toho článku je uživatelům autorských práv přiblížit, jací kolektivní správci a za jakých situací mohou uplatňovat své nároky na licenční poplatky za TV sportovní přenosy v hospodách a restauračních zařízeních.

Tento článek je založen na osobních zkušenostech autora ze soudní praxe získaných za posledních pět let soudních sporů s kolektivními správci v mnoha desítkách soudních řízení a jiných přezkumů jejich nároků. Navíc v článku se také odráží aktuální judikatura Ústavního soudu ČR, která znamená významný přelom v této problematice.

Příspěvek se zaměřuje na specifické postavení kolektivních správců, zejm. INTERGRAM, OSA, z hlediska důkazního břemene v civilních soudních sporech při vymáhání licenčních poplatků vůči uživatelům autorských práv. Na základě shrnutí vývoje judikatury českých soudů je vysvětlen konkrétní rozsah důkazního břemene kolektivních správců.

Hlavním cílem příspěvku je přiblížit aktuální právní závěry přelomového rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 11. 2017, sp. zn.: 30 Cdo 698/2017, který se významně odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu ČR a nově ukládá tzv. „vysvětlovací povinnost“ uživatelům autorských práv, jakožto straně nezatížené břemenem důkazním, a to v případech informačního deficitu kolektivních správců.

Příspěvek se věnuje aktuální problematice nahrávání a sdílení filmů ze strany drobných „pirátů“ a otázce legálnosti sledování těchto autorských děl uživateli. Smyslem příspěvku je zprostředkovat pohled z právní praxe panující v České republice a přiblížit, jakým důsledkům čelí drobní „piráti“ v trestním a civilním řízení, a to se zaměřením na způsob vyčíslení odškodnění požadovaného ze strany filmových distributorů.

Příspěvek se věnuje významu a proměnám kategorie cti v českém právu 19. a první poloviny 20. století, zejména v oblasti občanského a úpadkového práva.